Pozdní 40. léta byla šílená pro evropské výrobce závodních automobilů. Druhá světová válka teprve skončila a řada výrobců se předháněla, kdo vytvoří závodní vůz, který porazí konkurenci. Společnost Ferrari na tom však byla trošku jinak. Existovala čistě jako závodní tým. Nemohla tedy používat předchozí modely a ty dále upravovat. Vše muselo být postaveno od začátku.
Jedním z prvních modelů, které byly postaveny na novém podvozku, byl vůz 125 S. Od té se odpíchl model 159 S a následovala verze 166 S. Pokud se však máme zaměřit na jeden ikonický vůz, budete to právě 159 S, která byla evoluční.
Závodní auťák pro běžné využití
Model 159 S je bezpochyby jednomístný grand prix vůz, který bylo možné využívat i jako silniční vůz. Existovalo dostatek prostoru ve voze a v technicky bylo legální používat vůz i pro běžné komunikace. Důvod proč však Ferrari nepociťovalo žádnou zvláštní potřebu vytvořit dveře pro spolupasažéry byl ten, že se jednalo o model postavený výhradně pro závodní účely. Design vozu byl navíc jedinečný a nebyl příliš podobný klasickým závodním vozům té doby.
Minimalistický interiér byl samozřejmostí. Byly zde pouze dvě malá sedadla a nic jiného. Nečekejte ani koberečky. Vše holé a čisté až na kov. Přístrojovému panelu dominuje obří otáčkoměr, který je důležitější, než rychlost.
Výkon byl v té době obdivuhodný
Velký rozdíl modelu 125 S a 159 S byl v motoru. Pod kapotou 125 S se ukrýval 1,5 litrový motor V-12, který navrhl Gioacchino Colombo. Pro 159 S se hodil silnější motor o objemu 1,9 litru. Výkon šel nahoru a závodník nyní ovládal 125 koňských sil. V ten moment se Ferrari dostalo do popředí, jelikož výkon byl na tu dobu úctyhodný. Lehké auto a silný motor neměl konkurenci. Všechnu sílu pak pohltila pětistupňová manuální převodovka, která se stala prodlouženou rukou závodníka a určovala rozdíl mezi posledním a prvním místem.